Amnestie: důchodový pilíř Václava Klause
Miloš Zeman má Šloufa, který dokáže přesvědčit neznámé existence k přeposílání peněz Lukoilu na jeho prezidentskou kampaň. Fischer si vystačí s Tomášem Chrenkem a úspěšným investorem do náhodně vybraných politických stran – Jaromírem Soukupem. Ale co náš nejlepší žijící prezident? Co si počne bez důchodového fondu H-Systému nebo své oblíbené kampeličky Union banky?
3.1.2013
Václav Klaus se na důchod musí zabezpečit sám. Coby jediný autentický pravicový konzervativec se nechce spoléhat na ruku státu, na kterou se spoléhal celý život, a míní využít neviditelnou ruku trhu, kterou v naší zemi posledních dvacet let budoval a tvaroval do takřka viditelné a hmatatelné podoby.
Našemu úspěšnému cestovateli, a podomnímu prodavači vlastní literatury, se podařilo úspěšně rozprostřít investice svého sociálního kapitálu do několika soukromých penzijních fondů – tzv. Klausův důchodový pilíř. Bohužel začal jejich zřizovatele rozbujelý stát nevybíravě šikanovat a skrz nikým nevolenou soudcokracii hnát k jakési abstraktní zodpovědnosti umístěním do zcela konkrétních nápravných zařízení.
Je samozřejmě naprosto absurdní, aby úspěšní manažeři společností jako je H-Systém nebo Union banka obývali společný prostor s chudými lidmi živícími se krádežemi starého železa. Bylo proto nutné ty první přestat obtěžovat a ty druhé pustit domů. Společného ostatně nemají nic, protože zatímco ti druzí mysleli pouze na sebe, ti první mysleli i na ostatní. Dokázali vytvořit soukromou formu sociálního zabezpečení, kdy lidem, kteří nevěděli co s penězi a chtěli si je spořit nebo za ně rovnou stavět rozmařilé domy, peníze spravedlivě odebrali a přerozdělili mezi potřebné.
Tento sociální transfer, do kterého ministr financí, premiér a prezident ing. Václav Klaus investoval nemalou energii, se však málem zastavil a to zrovna před jeho odchodem do zapomnění. Jsme proto rádi, že se podařilo vymyslet spravedlivou formu řešení, tedy amnestii. Jejím architektem se stal náš nejoblíbenější ministr spravedlnosti, konzervativní myslitel a kořala, Pavel Blažek z Brna. Premiér vlády bojující proti korupci pak nemusel váhat ani vteřinu a s vědomím, že se podílí na budování čehosi velkého, se pod výsledný dokument posilující sociální soudržnost podepsal.
Naštěstí se nejedná o poslední velké gesto, posilující českou verzi spravedlnosti – jak pro koho. Do čela Vrchního soudu v Praze Klaus jmenoval oblíbeného politika Jaroslava Bureše, kterého již dříve jmenoval do pozice šéfa Nejvyššího soudu, tehdy však jeho dobře míněný krok zhatil nikým nevolený Ústavní soud. Nezbývá než doufat, že vyjde i další rozumný krok – dosazení populární Renaty Vesecké na místo zástupkyně ombudsmana. Vesecká vždy dobře chápala princip selektivní spravedlnosti a jistě ho dokáže vysvětlit i mnohdy nerozumnému ombudsmanovi Pavlu Varvařovskému.