Nastal ten smutný okamžik, který dříve či později čeká nás všechny – blíží se totiž doba, kdy nás opustí Václav Klaus a mnozí z nás o něm napíší úplně poslední článek v životě. Někdo by sice mohl namítnout, že Václav Klaus z veřejného života neodejde, nicméně jelikož již cca 10 let opakuje stále stejné věci, mohli jsme tuto sváteční chvíli s klidným svědomím prožít již v roce 2000. Tedy: Sbohem a šáteček – Žádná smrt nemůže být zlá, které předchází život dobrý (Kramerius).
Velké vítězství pro celou Českou republiku. Vše o to cennější, že ještě v sobotu (tj. 17.listopadu) se po ulicích Prahy, ale i jiných měst, motaly poloorganizované skupiny zástupců nikým nevolené veřejnosti a vykřikovaly hesla. Smyslu bylo sice mnohdy těžko rozumět, jelikož například na Václavském náměstí se sešla velmi pestrá směsice – od mladých komunistů, přes mladé neonacisty až po staré komunisty a staré neonacisty – a mnohá provolání se díky špatné akustice způsobené stánky s párky v rohlíku slila, nicméně poselství lůzy zaznělo i tak jasně.
Nejlepší prezident republiky od dob Klementa Gottwalda, Václav “Kikina“ Klaus, vetoval zákon o české kinematografii. „Domnívám se, že skutečným problémem současné české kinematografie není ani tak nedostatek financí – i za málo peněz lze natočit velmi dobrý film – ale spíše nedostatek tvůrčí invence,“ uvedl Klaus.